datum: 25.-26. dubna 2012
místo: ÚČL AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, Praha 1
Nelze než přiznat, že fikce nepopiratelně udržuje důvěrné kontakty
se skutečným pozorovatelným světem.
Thomas Pavel, Fikce a imitace
Stálí příznivci studentské literárněvědné konference si možná pomyslí, že po dvou ročnících věnovaných vztahům literatury k jiným uměním a moderním médiím se pořadatelkám zastesklo po tématu výsostně literárním. Nejen to. Stejně jako každý posun v literárněvědném bádání je reakcí na metodologii fáze bezprostředně předcházející a současně výsledkem dlouhodobého působení celého souboru dalších faktorů, je i toto rozhodnutí podmíněno širším kontextem. Mimo jiné je také reakcí na postmoderní pojetí literatury jako prostoru relativizace hodnot a intelektuální hry, jakož i reakcí na odstředivost literárněvědného diskurzu, který například v tíhnutí k problémům blízkým filozofii jazyka přestává konkrétní literární dílo potřebovat, nebo se k němu uchyluje jako k exemplifikaci určitých trendů ve výzkumech povahy spíše antropologické či sociologické.
Zájem o literaturu jako "sdílení" (nikoli "sdělení") zkušenosti ovšem nemá znamenat ani zásadní příklon k dnes také módní, byť stále diskutované literární autenticitě a modu "svědectví". Literatura nás nadále zajímá ve své umělecké specifičnosti, důraz je však současně položen na její funkci komunikační a zprostředkovatelskou - s vědomím toho, že "zprostředkovaná zkušenost" neznamená zprávu o autopsii, nýbrž umělecký svod zkušenosti sdílené generací, národem, lidským druhem atp. Jinak řečeno "sdílení zkušenosti" tu znamená také modelování životních situací a jejich řešení nashromážděných v kulturní tradici. Nechme k tomu ještě promluvit teoretika fikčních světů Thomase Pavela: "průměrný čtenář chápe, že Julien Sorel a Anna Kareninová nejsou skuteční lidé, ale zároveň ve chvíli, kdy bedlivě sleduje Julienovy ambice a Anninu extravagantní lásku, oba posuzuje a vyvozuje z jejich jednání různé mravní zásady a hodnotové soudy, nejčastěji pod explicitně vyjádřeným vedením vypravěče a implicitním vedením autora". Zkušenost literárních postav je tedy nějakým způsobem analogická zkušenosti naší, normy jejich chování, mravní zásady a zvyklosti jsou analogické našim, anebo se od nich liší. V příběhu se všechny tyto abstraktní principy stávají názornými, jak dovozuje Pavel, když říká: "román také reflektuje nejisté vazby mezi mravními pojmy a jejich pozorovatelnými projevy: jsou city, které Anna chová k Vronskému, láskou? Pravou láskou? Chvályhodnou láskou? Je Kitty upřímně zamilovaná do Vronského? Do Levina?" Klást si tyto otázky, a tedy hodnotit literaturu samou esteticky, avšak jí podané příběhy nebo stavy duše také eticky, je z tohoto hlediska legitimní.
Uvítáme proto příspěvky, které v celém spektru obou literatur, české a slovenské, a to ve smyslu diachronním i napříč druhy a žánry, osvětlí strategie, jimiž literární dílo zprostředkuje zásadní lidskou zkušenost. To, nakolik je podstatná, přitom určuje přesvědčivost podání založená na svébytné umělecké metodě, nikoli téma samo: nezavrhujeme proto předem zobrazení individuální zkušenosti, která se leckomu může jevit jako všední, na druhé straně neupřednostňujeme pouze zobrazení extrémních životních situací a událostí.
Okruhy problémů, které by se ve vašich příspěvcích mohly objevit:
Vaše volba ukáže nejen to, jaká literární témata považujete za zajímavá, ale i to, jaká témata jsou pro nás všechny životně naléhavá. Zní to staromódně? A proč by ne?